Lofotské souostroví jsem měl to štěstí navštívit individuálně nebo skrze spolupráci s CK Periscope již 4x, poprvé jsem se však na Lofoty letos podíval během zimního období. Krajina, kde ostré žulové štíty rostou strmě z moře, je prostě naprosto fascinující. Nadto je neuvěřitelně fotogenická – a to za každé roční doby. V zimě mají Lofoty však ještě něco navíc. Sníh vše zjednoduší a vyniknout linie hor a v kontrastu s neskutečně sytě tyrkysová barvou zdejšího moře. Do toho si jako kontrapunkt přidejte zdejší rybářské domky a nádherné vesnice s geniálně jednoduchou barevnou paletou. To vše tu je i v létě, v zimě přichází ještě bonus v možnosti zažít a fotit polární záři.

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

tresčí hlavy (vesnice Nusfjord)

Od ledna zde na Lofotech probíhá hlavní rybářská sezóna, kolem ostrovů proplouvají milionová hejna tresek. Místní rybáři (spousta rybářů jim jezdí pomáhat z celého Norska i ze zahraničí) se denně vydává  na 12-hodinové šichty na často drsně rozbouřené moře se šlehajícími větry. Zpět do malebných rybářských vesnic vozí plné lodě ryb. Dokud nenaplní svou přidělenou kvótu, trvá jejich sezóna jen pár týdnů či maximálně měsíců – někdy do začátku března, někdy až do dubna. trosky zde loví několika metodami, buď do sítí, nebo na háčky (jak s návnadou, tak i bez návnad). Treskám se uřízne hlava, z ní se vyřízne jazyk, který má docela velkou cenu. Hlava i velké tělo (běžně metrové) se pak po vykuchání zavěšují nenasolené (ale někdy se prý i solí) na obří sušáky ve tvaru písmene A. Ryby zde mají k sušení ideální podmínky díky teplotám kolem nuly (ryby nezmrznou, zároveň se nezačnou rozkládat). sušené ryby se pak “sklízí” od června a vyvážejí se do afriky a do spousty katolických i muslimských zemí. ryby se jedí jak v sušenem stavu (jako jerky), tak se melou na moučku jako nutriční přídavek do různých kaší )zejména v chudších zemích – největším odběratelem je Nigérie).  nebo lze sušenou tresku máčet několik dní ve vodě (která se musí měnit) a pak na konci ryba prý vpadá (a snad i chutná), jakoby ani sušená nebyla. Přiznám se, že chuť na tresku mě rychle přešla. Každá vesnice totiž smrdí nepopsatelným rybím odérem. Ale zažít tuhle atmosféru stojí za to, na rozdíl od poklidného a velmi turistického léta máte pocit, že takhle tady musel vždy život vždy vypadat: drsně, dobrodružně, jednoduše.

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Rybář nese tresky ve vesnici Henningsvear

První fotografie tedy přidávám z rybářských vesnic. Ve vyhlášeném Heningsvaeru, který možná znáte díky jeho fotbalovému hřišti položeném na malém ostrově uprostřed útesů a divokého moře, mi naprosto nepřálo počasí, přidávám tedy jen momentku s rybářem vyhazujícm tresky z lodi.

V Ballstadu, kam jsem se podíval poprvé, a kde jsem v ubytování s velmi typickým názvem “Fish Factory” mohl fotit ranní rozbřesk a přidat dokonce i po hříchu jeden z mála droních záběrů (později foukalo a už jsem v ostatní dny nevyletěl). Později jsem se vrátil do populární pidi vesničky Nusfjord, lterá je zapsána v listině UNESCO.

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Ballstad – jedna z méně známých rybářských vesniček

Dramatické podmínky jsem si užil v úplně poslední a nejjižnější vesničce A, tedy vesnici s nejkratším názvem na světe. Zatímco v Reine (tam se podíváme na konci) bylo hnusně, zde se zapadající slunce na chvíli prodralo pod mraky a bylo co fotit.

Den je v lednu velmi krátký, do půlky ledna je polární noc, tedy slunce vůbec nevyleze nad horizont. Nad něj se vyškrábe až v druhé půlce ledna. V únoru se pak ale de začne rychle prodlužovat z nějakých 2-3 denního svitu na příjemných 8 hodin velmi nízkého (a samozřejmě výsostně fotogenického) světla. Světlo tady má opravdu neuvěřitelný potenciál, protože před východem a po západu slunce panuje cca dvouhodinový modro/fialovo/růžový soumrak/rozbřesk. Dlouhá noc je skvělá na focení polární záře. Jenže je tu problém. Velký problém. V zimě je tu převážně ošklivo – a to hodně ošklivo. Mraky, bouře, slejváky, občas mrazy a sníh a neustále změny počasí, slunce pomálu. A do toho fouká, tu silně, tu šíleně. Bezvětří je výjimka.

Takže než jsem se odhodlal na Lofoty vyjet, hodně dlouho jsem zvažoval, kdy tam vyjet. Slyšel jsem z více zdrojů, že nevěští šance na sníh je až koncem února a začátkem března. S tím tedy, že je to vše o nějakém štěstí, třeba zima 2015 zde byla skoro kompletně bez sněhu. I zde na severu se projevuje změna vzorců počasí a místo severního převažuje jižní teplé a vlhké proudění, které přináší slejvance. Teploty zde díky golfskému proudu ani v zimě neklesají výrazně pod nulu. Nejchladnější bývá paradoxně až konec února a sněhově nejbohatší bývá začátek března.

Tak jsem tedy zvolil termíny 4. – 10. března a počasí celkem přálo. Tedy azur nebylo ani jednou, ale to jsem snad ani nechtěl )tedy pokud pominu, že na pozorování polární záře azuro potřebujete aspoň v noci). Bylo převážně zataženo až polojasno a díky rychlým pohybům mraků nebylo nouze o dramatické světelné podmínky a za to jsem byl velmi rád. Ještě více nadšený jsem byl z toho, že těsně pře mým příletem dva dny sněžilo a krajina vypadala jak z mých nejoptimističtějších představ: nejen pocukrované kopce, ale kompletně zasněžené krajina od moře výš! Splněný sen.

Bohužel už pak sněžit nemělo a jen se oteplovalo a za těch pět dní mého pobytu většina sněhu na úrovni moře roztála. Ale i tak. Považuji za své velké štěstí, že sníh byl nejen na severních ostrovech (Vesterály), ale i na jižnějších Lototech. Sněžnice jsem tak netahal nadarmo a mohl na nich vyrazit na dva výšlapy.

První výšlap na sněžnicích jsem naplánoval v oblasti překrásných pláží Vik, Haukland a Uttakleiv na ostrově Vestvagoya. nad prvně jmenovanými plážemi se zvedá na zdejší poměry relativně oblý kopec Holandsmaelen s výškou 456 m n.m. Prašan sice začal rychle vlhnout a těžknout, stále to však byl ideální terén. Při výstupu nahoru jsem se svým parťákem Pavlem nepotkal ani živáčka. Vrcholové panorama jsme měli sami pro sebe. Žádnou idylku si však nepředstavujte, nahoře dost slušně funí, mám co dělat, aby mi neodlítla bunda při navlíkání nové vrstvy. Vyfotím si pláže dole a pohled na špičatý jehlan na jihu a zase mířím dolů.

Tři noci spím na nejturističtějším místě Lofot, kde jsem paradoxně sehnal nejlevnější ubytování. Spíme uprostřed Reine. Když se řeknou Lofoty, každý už musel vidět nějakou fotky z řetízku tří nádherných osad: Hamnoy, Sakrisoy a Reine.

Nejhezčí pohled na tyhle vesince je z horského hřebene Reinebringen. Výšlap 450 výškových metrů však v zimě vede skrze lavinové svahy a již výšlap na Holandsmaelen nám stačil, abychom pochopili, že laviny zde nejsou jen nějaká teoretická hrozba. Skoro každý zdejší svah je potenciálně lavinový svah, protože všechno je zde strmé. A taky vůli vrstvené sněhu, neboť se střídají déšť, sníh, oblevy a mrazy skoro v půl denních intervalech.

Mezi vesničkami Hamnoy, Sakrisoy a Reine jedete kolem asi nejznáměšjího koce Lofot – Olstindu. Tahle fotka Olstindu a jednoho rybářského domku (napodobeniny, ty tu teď jako airbnb ubytka rostou jak houby po dešti) je instagramová klasika.

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Sakrisoy a Olstind

Ubytování na fotogenickém místě má tu výhodu, že i když hlásí na ráno ošklivo, vůbec to neznamená, že není šance na hezké počasí. Ještě lépe to funguje obráceně. I když hlásí pozítří hezky, vůbec to neznamená, že nebude hnusně. Vlastně během našeho pobytu platilo jedna zásada. Předpověď na dva dny dopředu byla vždy sluníčko a polojasno, den předem ji vždy změnili na zataženo a dešť. V ten den ovšem nebylo nikdy tak hrozně, aby se nedalo jít ven, nebo aby nebyla šance fotit. Dokonce díky fantastickému výhledu z okna jsem jedno ráno přesně vytipoval, že bude super východ slunce. A taky že bylo! Slunce vylezlo mezi mraky sotva na 5 minut, ale být v tak skvělém světla na tak nádherném místě, to je zážitek k nezaplacení.

Paradoxně mi tohle peckové světlo přálo na místě, které jsem si přál fotit asi nejmíň. Vesnice Hamnoy – ta je lidově řečeno již tak profláklá, že jsem o další fotku, kterých je na instagramu asi milion, ani nestál. stačí zde zastavit u silnice a cvaknout a máte fotku, ze který vám budou pršet srdíčka a lajky.

Jenže ono se nešlo ubránit. Je pár minut před východem slunce a na severovýchodním horizontu už se to barví!

Lofoty při východu slunce

Lofoty při východu slunce

Na další vybranou lokaci bych to nestihl a tady jsem šel najisto, věděl jsem, že krásné světlo nevyjde vniveč. Takže tohle je jedna tvář Lofot. Ta známá, ta instagramová: se mnou na mostě fotilo navzdory brzkým ranním hodinám dalších asi 25 fotografů, zástupy vlogeruů se na mostě filmují, možná live streamují. Tohle je trochu divadlo. Tohle mi moc nesvědčí, chci od lidí pryč, ale nejde popřít, že nádhera té scénérie kolem mé sociopatické pocity zdaleka převažují. Hamnoy při východu slunce.

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Hamnoy – instagramový pohled na ikonickou rybářskou vesnici

Hned po téhle nádheře se rozhodujeme vyrazit před nahlášeným zhoršením počasí na pláž Kvalvika a přilehlou horu Ryten. Odpolední déšť nám sice nedovolí dojít až na pláž (až vůbec ne vylézt na kopec) ale i tak cca  3 hodinový lehký výšlap naprosto uspokojí. ještě stihnu udělat snímky v krásném fjordu Torsfjorden.

Jedno víme s Pavlem jistě, jen autoturistika, kterou tady praktikuje většina turistů a fotografů, by nám nestačila. Takhle na sněžnicích lze utéct davům. když následující den vylézáme špičatý vrchol Volandstinden, nepotkáme za 4hodiny výšlapu ani nohu. Paráda. Škoda jen toho větru, který nás z hřebe vyhnal před dosažením toho nejpanoramatičtějšího bodu. A taky díky bohu, že jsme ve zdraví zpět, některé ty svahy byly dost strmé na to, aby nás už nikdo nikdy nenašel, kdyby třeba ujel kus ledu.

Předposlední noc je konečně šance na polární září. Ten efemérní tanec zaleno-fialového závoje světla ve velkých atmosferických výška (cca 60-90km), způsobený interakcí slunečního větru a magnetického pole země, jsem chtěl hlavně zažít. Chtěl jsem vidět, zda to vypadá tak hezky jen na fotkách (jak tomu je v případě mléčné dráhy,  které na fotkách vidíte dech-beroucí barvy a detaily, v realitě vidíte toliko slabý závoj na temném nebi). Jenže nakonec se nepoštěstilo. Bylo jasno, KPéčko (předpověď solární aktivity) taky slušná, a přesto nic. prostě příroda. Tak to má být, ne vždy jde vše naplánovat. Místo toho jsme si užili vrchovatě noční krajiny nasvícené měsícem v úplňku. Zabavil jsem se focením kostela ve Flakstadu a pláže v Rambergu.

Poslední fotky jsou z pláže u vesnice Eggum. Zbytky sněhu už tály, a sluníčko, které mělo být až během odletového dne se nakonec opět nekonalo, ale i tak to byla jedna velká nádhera.

Je to sotva měsíc, ale jak moc se mezitím změnil život! Když jsem přiletěl zpět, bylo to akorát pár dní před vyhlášením výjimečného stavu. I v tomto jsem měl sakra štěstí. To už ale nemusí přát do budoucna…Původně jsem se sem měl v červenci vrátit jako průvodce již vyprodaného zájezdu. Momentálně však vím jediné: že nevím vůbec nic a že tedy netuším, zda se sem letos ještě vrátím, třeba nejen letos, třeba již nikdy…

Na závěr moje tři fotky, které možná nejsou nejlepší, pro mě ale shrnují moje hlavní dojmy z Lofot:

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Typické Lofoty – panorama hor, modré moře a rybářský domek rorbu

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

typické Lofoty – sušáky tresek, moře a nádherné hory (pohled z ostrova Flakstadoy na ostrov Moskenesoy)

Lofoty v zimě (Norsko) - nádherná krajina

Yttersand – pro mě osobně typický výjev zimních Lofot