Při vyslovení názvu Kambodža většině Čechů nejprve naskočí slova Pol-Pot, Rudí Khmerové, občanská válka a genocida. Tohle hrůzostrašné období už však naštěstí skončilo. Necelých deset let po úmrtí Pol Pota je dnes pro turistu takřka nepochopitelné, jak se právě tady mohli lidé navzájem masově vyvražďovat. Všichni Kambodžani, které jsem za svůj krátký pobyt v této zemi poznal, byli přátelští, milí, tiší, zkrátka nemít informace o zdejší novodobé historii, popsal bych je slovem mírumilovní. O válce ovšem psát nechci (ač to považuji za důležité, abychom si mi Evropané nemysleli, že k nám válka přijít nemůže – k pořádnému masakru nejsou ani potřeba vnější nepřátelé). V tomto článku bych chtěl sepsat pár cestovatelsko-fotografických postřehů z třídenní návštěvy nejznámějšího místa Kambodži – Angor.

Budha, Višna, Šiva…

Angkor má spoustu superlativů. Je to nesmírně obrovský komplex paláců a chrámů, postavený během 10–12. století. Angkor Vat je nejzachovalejší a nejznámější z nich, zároveň je to sám o sobě největší a nejrozlehlejší náboženský komplex na světě. Druhý největší chrám zde v Angkoru nese jméno Angkor Thom, nejfotogeničtější je pak pravděpodobně polorozpadlý chrám Ta Prohm.

Pískovcových chrámových staveb, které plnily různé funkce (náboženské, studijní, lázeňské, obytné, pohřební atd.), je tu celkem přes 140, rozkládají se na ploše přesahující 40 hektarů. Náboženské stavby byly původně zasvěceny hinduistickým bohům, později Buddhovi a posléze, poté co byly všechny sochy Buddhy zničeny, tu opět byly, a dodnes jsou, uctíváni bohové Višnu a Šiva. Od okolní džungle jsou chrámy většinou odděleny kromě vnějších zdí ještě vodními kanály. Přesto byly chrámy většinou pohlceny místním pralesem, neboť královské dynastie chrámový komplex po 15. století opustily. Angkor upadl v zapomnění a zarostl. Znovuobjeven byl až francouzskými kolonizátory na konci 19. století.

Selfiáda začíná!

Moje návštěva Angkor Vatu proběhla jako krátká odbočka z téměř měsíčního putování Vietnamem. Dlouho jsem váhal, zda má cenu plánovat výlet do Kambodži, ale nakonec se tři volné dny našly. Vietnamská průvodkyně Mai, která mi pomáhala sestavit harmonogram, mi návštěvu Angor Vatu doporučila, a když jsem navíc zjistil, že letenky ze Saigonu (Ho-Chi-Minovo město) nejsou drahé, nebylo nad čím váhat.

Hned výstup z letadla ve městě Siem Reap, které slouží jako vstupní brána k chrámům Angkor Vat, přinesl zjištění, že i letiště může vypadat jako vesnické stavení. To mě příjemně naladilo. Po bezproblémovém vyřízení víza (tzv. visa on arrival, tedy bez potřeby vše vyřizovat předem) se setkávám s předem objednaným průvodcem a řidičem. Je podvečer, a tak odkládáme návštěvu chrámů na druhý den. Domlouváme se na odjezd v sedm hodin, jen pár minut po východu slunce. Těším se, že kromě dobrého ranního světla zde třeba ještě nebude tolik lidí.

Další den jsem však velmi brzo vyveden z omylu. Turistů je tu po ránu mnohem více, než jsem čekal. Kolem chrámů jezdí tuk-tuky, malé dodávky a mikrobusy, vše plné lidí. Kupujeme čtyřdenní pas za 40 USD na osobu a nejprve se vydáváme k chrámovému komplexu Angkor Thom. Ten je méně známý než Angor Vat, tudíž by tu ráno údajně mělo být návštěvníků méně. Jenže současně s námi přijíždí dva autobusy thajských studentů. Ačkoli jsem ohromen velikostí a atmosférou místa, zároveň si uvědomuji, že pořídit záběr bez lidí půjde jedině snad teleobjektivem při focení detailů vyšších partií chrámů.

Nakonec fotím, ale při pohledu na davy lidí toužících po selfíčku s pomocí selfie-tyče mě focení moc nebaví. Naštěstí nás průvodce postupně dostává stranou od hlavního davu. Chrámů je tu skoro 140, takže se najdou místa, kde i v poledne můžete být sami nebo ve společnosti přijatelného počtu jiných turistů. Potkáváme budhistické mnichy, bohužel poprvé a naposledy. Pohlednicové záběry s budhisty sedícími na těch nejfotogeničtějších místech se tedy nekonají. Mám podezření, že záběry na pohlednicích jsou pečlivě naaranžované. Ale třeba je to také tím, že jsem sám mírně fotograficky frustrován.

NIKON D750 (30mm, f/6.3, 1/100 sec, ISO110)
NIKON D7100 (10mm, f/8, 1/60 sec, ISO100)

Na většinu chrámů se šplhá po strmých schodech. Vylézt a slézt je fyzicky docela náročné. V poledne slunce pálí a teplota šplhá ke 33° C, a to i přesto, že zde aktuálně panuje nejchladnější období roku, suchá zima. Já mám ovšem pocit, že tato teplota a vlhkost je tak maximum, co ještě snesu. Průvodce si ze mě dělá legraci. Prý mám určitě dorazit v dubnu, to tu je o deset stupňů tepleji. Děkuji, ani zadarmo ne!

Zklamání ze západu slunce

Po obědě a krátkém odpočinku se dostáváme do hlavního chrámu Angkor Vat (podle něhož se celá oblast souhrnně nazývá). Mám toho už „plné brýle“. Únava se začíná projevovat vzrůstající nechutí fotit. Výklad průvodce už sotva vnímám, stejně je to pořád dokola: Čtyřhlavý slon nebo had, draci, bohové Višnu a Šiva, boje o moc…

Nicméně na mapě jsem si všiml místa, které je označené jako sunset point. S průvodcem se domlouvám, že nás tam odveze. Musíme tam být údajně před čtvrtou hodinou, přestože slunce zapadá až kolem šesté. Na horní vyhlídku se vměstná jen malá skupinka lidí, takže tam vstup regulují a po naplnění kapacity už další turisty nevpouští. Po dosažení vyhlídky je mi však jasné, že tady dvě hodiny na západ slunce čekat nebudu. Shora je výhled na obrovskou rovinu, z níž vystupuje monumentální Angor Vat – jenže je to směrem na jih, takže nad ním slunce zapadat nebude. Unaven a zklamán vzdávám další focení a vracím se zpět. Při sestupu koukám na sloní taxíky pro movité turisty.

Po cestě se rozhoduji, že druhý den vstanu před šestou a dorazím k hlavnímu chrámu Angkor Vat – tentokrát za východem slunce. Odpoledne jsem si vytipoval nejlepší místo na focení – malé jezírko jihozápadně od chrámu, takže mi sluníčko bude vycházet přímo nad stavbou. Reflexe v jezírku a ranní červánky, to bude ono. Tenhle záběr tu pořídilo sice už asi tisíc fotografů, ale když už tady jsem, tak to stojí za ten zážitek z ranní atmosféry. Na východ slunce přeci vstávají jen fotografové krajináři, takže by tu mělo být až na pár nadšenců liduprázdno.

V obložení selfíčkářů

Ráno, druhý den pobytu, krátce po šesté hodině dostávají mé naivní představy další trhliny. Opět tvrdě narážím na zdejší turistickou realitu. Dvacet minut před východem slunce u „mého“ jezírka stojí takové davy turistů, jaké jsem při východu slunce ještě nikde nezažil. Okraj jezírka má cca 100 metrů a za ní jsou tři řady stojících lidí! Jsou jich odhadem stovky! Nejsou to až na výjimky fotografové, které jsem tu čekal – machři s velkými zrcadlovkami a se stativem za desítky tisíc. Jen samí mladí turisté, v ruce mobily, iPady a selfie-tyče.

Už ani nejsem zklamán a začíná mi to být k smíchu – obzvláště poté, co se vycházející slunce ihned schová za vysokou oblačnost, takže se žádná velká show nekoná. Místo u jezírka se vyprazdňuje, pár fotek si tedy udělám. Při následném návratu k průvodci s řidičem na druhé straně chrámu, kam už skoro žádní turisté nejdou, potkávám opice. Jejich focení v ranním světle mě rychle nadchne. Nejsou tu další turisté, focení mě zase baví.

NIKON D750 (200mm, f/4, 1/100 sec, ISO720)

Druhý den se s průvodcem domlouváme, že se podíváme na vzdálenější chrámy, kde nebude tak, ehmm… narváno. Po cestě projíždíme venkovem, vidíme vyschlá rýžová políčka, prodavače u silnice a děti mířící na kole do školy. Pak si užijeme návštěvu ornamentálně nejzajímavějšího chrámu Banteay Srei. Turistů je tu opět příliš mnoho, dovnitř ani nejdeme, stačí procházka okolo. Krátce po poledni už jsem opět docela unavený, vzdávám čekání na západ slunce. Chrámy se stejně kolem páté zavírají. Proto vymýšlím plán na noční focení.

Noční focení chrámu Angor Vat

Dovolím si nyní malé odbočení: Během návštěvy pouště Atacama v Chile v roce 2013 jsem si oblíbil focení noční oblohy. V roce 2015 jsem investoval do nákupu FX zrcadlovky Nikon D750, která má pro tento žánr možná ty nejlepší parametry. Ačkoli jsem věděl, že v lednu fotit mléčnou dráhu téměř nelze (její nejviditelnější část je pozorovatelná od jara do podzimu), vím už moc dobře, že na celém focení večerní oblohy je nejkrásnější ten pobyt ve tmě, za jemného svitu hvězd.

S touto představou si proto zamlouvám na osmou večerní tuk-tuk. Řidič nechápe, proč tam chci jet – měsíc nesvítí, tma je jako v pytli. Snažím se mu vysvětlit, že fotit v noci možné je, že moderní foťáky vidí líp než naše oči. Ptám se, jestli můžeme zajet někam blízko chrámu, potřeboval bych nějakou výraznou siluetu v popředí. Prý je vše zavřené, vstup dovnitř je zakázaný. Ale k hlavnímu vchodu mě odvézt může. Velké naděje na úspěšné focení si nedělám. Lepší program na ten večer stejně nemám, tak to risknu, říkám si.

Po příjezdu k hlavnímu vchodu do největšího chrámu Angor Vat se loučím s řidičem a domlouvám sraz zhruba o 20–60 minut později. První zjištění: v okolí je překvapivě hodně světelného smogu. Jsme sice uprostřed džungle a město Siem Reap je půl hodiny cesty daleko, ale okolní restaurace a prodejny suvenýrů svítí až do noci. Nevadí, aspoň vidím na cestu i bez čelovky.

Sám za svitu hvězd

U první brány se zastavuji a zkouším, zda se vůbec podaří pořídit nějaký ucházející záběr. Zdá se, že to půjde. Opatrně tedy procházím bránou a očekávám, že mě zastaví ochranka. Nikde nikdo. Asi 500 m před sebou už vidím místo, kde jsem ráno čekal v davu na východ slunce. Teď tu není nikdo. Mé tělo zaplavuje adrenalin. Jsem tu sám a nevím, zda mám být nadšený nebo se bát. Vnější obvodové zdi chrámu odclonily světelný smog – je tu tma. Pořád mám pocit, že zde někde musí být nějaká stráž. Opatrně si svítím pod nohy a zahlédnu velkého brouka. V ten okamžik si vzpomenu na hady – musí tu asi být. Přes den se bojí lidí, plazí se pryč před dupotem nohou. Ale co teď v noci? Nebudu pro ně s čelovkou jako maják?

Mám strach, ale touha fotit převažuje, a tak se blížím chrámu. Dělám první záběry, každá expozice trvá cca dvě minuty. Bohužel jsem si nevzal světelný širokáč, fotím tedy Nikkorem 10–24 mm F3,5–4,5. Hvězdy už jsou na obloze na snímku „mázlé“, ale to mi nevadí. S každou expozicí se přibližuji k hlavní budově chrámu s velkými věžemi a narůstají ve mně obavy nejen z hadů, ale i z toho, že bych mohl být třeba zatčen.

Když už jsem skoro v místě pro ideální kompozici, náhle se na obzoru u jedné z obvodových zdí objevuje ostré světlo. A sakra, asi ostraha! Vypínám čelovku a těžce oddychuji. Rychle balím výbavu a vydávám se potmě na ústup. Když jsem v půli cesty ven z chrámu, zjišťuji, že to blížící se světlo je motorka. Přidávám do kroku. Když už jsem skoro u první brány, vychází najevo, že to byl asi jen další fotograf. Staví u jezírka, kde jsem ráno fotil. Ulevuje se mi, ale zároveň mám jasno: dobrodružství bylo dost. Nějaké fotky mám, zážitky taky. Vracím se zpět. Je to přesně hodina po odchodu od řidiče, tak jen doufám, že mi neujel. Neujel, další úleva. Ukazuju mu fotky. Nevěřícně kroutí hlavou, noční fotky asi nikdy neviděl. Jedeme do hotelu. Fotky ani nepotřebuji stahovat, raději jdu spát, neboť důležitější než výsledek z nočního výletu byl ten fantastický mix strachu a nadšení. Byl jsem v Angor Vatu na chvíli úplně sám, jen za svitu hvězd.

Poletování po střechách

Třetí den ráno opět vstávám před východem slunce. Najímám si tuk-tuk a jedu k nejfotogeničtějšímu chrámu Ta Prohm. Chci tu být zase co nejdřív a doufám, že davy žádostivé východu slunce jezdí pouze na Angkor Vat. Když k Ta Prohm dorážíme, přichází další zklamání. Vstup je zahrazen a hlídá jej ostraha. Otvírá se až v 7:30. Nedá se svítit, musíme počkat.

Mezitím se na místě shromažďuje několik desítek dalších nedočkavců. Střežím si místo v první řadě a přesně v 7:30 vyrážím rychlým krokem, abych byl u těch neskutečně obřích kořenů dříve než „selfíčkáři“. Daří se mi. V chrámu ještě dokončují ranní přípravy kambodžské ženy – metou prach z chodníků, vytváří to oblaka prachové mlhy. Po chvilce jsem však už ve fotografickém sedmém nebi. Není sice ideální světlo, ranní slunce do chrámu přes hustý les nemá šanci prorazit, ale příval lidí se tentokrát nekoná a na všech fotogenických místech není problém pořídit záběry bez lidí.

Mého fotografického nadšení si všímá jeden z členů místní ostrahy, který hlídá, aby odsud turisté neukradli žádné sochy či zbytky kamenných fresek. Radí mi, co a jak mám fotit, což po pravdě moc nemusím. Než se mi podaří slušně se ho zbavit, bere mě za ruku a pomáhá mi vylézt na strop chámu. Pak mě vede dál, lezeme do míst, která jsou označena zákazem vstupu. Chodíme po polorozpadlých a propadlých klenbách, najednou tu není ani vidu po jiných turistech. Jsem nadšený, i když se z toho neustálého šplhání koupu ve vlastním potu. Sotva stíhám fotit, na výměnu objektivů není čas, strážný mě neustále někam tahá dál.

NIKON D750 (86mm, f/5, 1/80 sec, ISO100)

Takhle tam poletuji asi 30 minut. Ty nejlepší fotky z toho nakonec nejsou, ale opět to bylo něco neplánovaného, na co nikdy nezapomenu. Po dvou hodinách intenzivního focení v Ta Prohm jsem šťastně vyčerpán. Vracím se na hotel a čekám na podvečerní let zpět do Hanoje.

Konec dobrý, všechno dobré

Chcete-li navštívit Angkor, musíte počítat s tím, že je to obrovský magnet na turisty a jejich příval je každým rokem větší. Já přelidněná místa nemusím, nicméně Angkor mě přesto nadchl, i když jinak, než jsem čekal. Myslím, že kdybych nebyl fotograf, nikdy bych takto intenzivní zážitek z tohoto místa neměl. Jak paradoxní: vždyť jsem se po příjezdu naopak cítil jako fotograf mezi tolika „selfíčkáři“ úplně nepatřičně. Noční fotografování to vše změnilo a ranní focení v Ta Prohm s nečekaným šplháním po střechách chrámu to pak korunovalo. Díky za vše, Angkore!

NIKON D7100 (24mm, f/5.6, 1/40 sec, ISO720)

 

Tento článek byl napsán proi Nikonblog (www.nikonblog.cz): původní článek najdete zde: http://nikonblog.cz/kambodzska-perla-angkor-vat-fotograf-mezi-selfickari/
Autorem některých fotografií je můj spolucestovatel Pavel Kučera.