4 roky čekání. Přesně tak dlouho nebyla v Českém ráji pořádná zima. Naposledy jsme se tu sněhové nadílky dočkali v lednu 2017, kdy taktéž udeřily třeskuté mrazy. A i když třeba jinde mezitím v letech 2018-2020 taktéž napadlo, v Českém ráji to byl jen poprašek na pár hodin maximálně na den až dva. Letos jsem i kvůli Covidu a nemožnosti cestovat hodně doufal, že by po skvělém létu a podzimu konečně mohla vyjít i zima. A dočkal jsem se!

Prosinec byl sice ve znamení inverze a klasické šedivo-blátivé teplé zimy, naštěstí se situace druhý lednový týden obrátila a 6. ledna přišly sněhové přeháňky. Ty první se krásně lepily na stromy a vše vypadlo jako v zimní pohádce.

A tím začala moje příjemná starost: po tolika letech zimního půstu jsem nechtěl promarnit jedinou situaci, kdy by v Českém ráji bylo pěkné světlo a k tomu sníh. Sluníčka sice bylo poskromnu, ale tak už to tady v zimě holt bývá. V první fázi focení ještě šlo využít toho, že rybníky nebyly zamrzlé (a třeba ani louže v údolí Plakánku) a tak jsem mohl vyfotit zimní odraz hradu Kost.

První slunce přišlo v sobotu 9.1. a já to propásl. Respektive jsem věřil předpovědi, která více slunce slibovala na horách a vyrazil jsem na běžky do Jizerek. Nastala první frustrace, že jestli už nevysvitne a nenapadne, budu mít pocit, že jsem to promarnil. Uklidnil jsem se až s první zimní fotku, kde bylo trošku zajímavé světlo, a to sice při červáncích dne 11. ledna. Přes pozdní výjezd až po západu slunce se mi podařilo poslední zbytky červánků chytnout s rozsvíceným Humprechtem. Do spokojenosti bylo daleko, ale už bylo jasné, že aspoň něco si z této zimy odnesu.

Naštěstí přišel brzy druhý zásyp a s ním i více možností a motivů. Můj první wau moment přišel 13. ledna. Ráno předpověď byla hodně nejistá, skrze mraky sem tam mohlo vykouknout slunce, jenže s východem to tak vůbec nevypadalo. Při návštěvě hrubého Rohozce byly trošku vidět červánky. Pak se opět zatáhlo.

Spíše ze zajímavosti jsem se vydal na Janovu vyhlídku poblíž hradu Valdštejn. Hruboskalsko jsem totiž z této vyhlídky v zimě se sněhem ještě neviděl. Když jsem stoupal směrem od Sedmihorek, viděl jsem na jihovýchodě malou průrvu a modlil se, aby z ní zasvítilo. Po chvíli bylo jasné, že opravdu zasvítí, jenže já byl ještě od vyhlídky daleko. Nastala druhá modlitba: ať to sakra stihnu včas! Neexistuje pro mě větší frustrace, než když na místo doběhnu s posledními paprsky a když vynadám foťák, je po všem. S trochou paniky jsem doslova běžel nahoru do schodů a popadal dech. Když jsem doběhl, bylo světelné divadlo již v tom nejlepším, nízké sněhové mraky nasvěcovalo nízké teplé slunce a já měl třetí přání: hlavně ať to nepodělám a zvládnu to i s kyslíkovým deficitem vše nafotit. Snad se povedlo, i když už asi po minutě bylo to nejlepší světlo pryč. Ta představa, že jsem bez toho sprintu opravdu mohl přijít pozdě, mě docela děsí…

Po Janově vyhlídce jsem již vyklidněný (že minimálně jednu dobrou fotku mám) šel spokojeně na Kopicův statek, kde jsem v zimě se sněhem taky nefotil a i když sněžilo a bylo zataženo, měl jsem kliku na jeden krátký moment, kdy slunce skoro vylezlo a na obloze vykouzlilo moc zajímavý světelný gradient, který se mi na výsledné fotce hodně zamlouvá.

Když už těch sluneční dnů nebylo tak mnoho, zaměřil jsem se na fotky v modré hodince, kdy lze dosáhnout zajímavých barev, i když je obloha zatažená. S tímto úmyslem jsem jel fotit kostel v Tatobitech. Jenže první pokus bylo totální selhání. Kostel v 7hod ráno nesvítil, i když byla ještě slušná tma (a okolní obce svítily, jen v Tatobitech tma!). Trosky, které měly být za kostelem, navíc byly v mlze. Ani druhý pokus úplně nevyšel, při dlouhém přejezdu z Nového Města pod Smrkem jsem raději volil zajíce v pytli – focení rozsvíceného hradu Pantheon/Vranov na Malé Skále, než holuba na střeše (možná zhasnutý kostel a Trosky v mlze, to vše o kus cesty dál).

Ten den se trochu prohloubil barometr mé frustrace – vyrazil jsem na běžky do Lužických hor, kde bylo ale celý den zataženo – zatímco v Českém ráji sluníčko. Když jsem to zjistil, rozhodl jsem se odpoledne pro rychlý výjezd z České Lípy do Tatobit. I když jsem dorazil až po západu slunce, nelitoval jsem. A třetí pokus o nafocení tatobitského kostela se sněhem a s Troskami v pozadí konečně klapl. A to dokonce nad očekávání!

Při návratu teploměr ukazoval -11,5°C a moje prsty na rukách byly po nošení dvou studených stativů jak rampouchy (navzdory lyžařským rukavicím – ani ty mi nestačily). Při návratu domů jsem „zaparkoval“ auto ve sněhové závěji, odkud se jsem se pak ráno musel vyhrabávat. Takže nebylo to zadarmo.

20. ledna měly být opět ideální podmínky. Předpověď dokonce slibovala i možnost ranní mrznoucí mlhy. Hodně jsem váhal, kam vyrazit. Chtěl jsem nafotit Borecké skály. Nakonec ale vyhrála moje představa, že by třeba mohly být unikátní světelné podmínky na Mariánské vyhlídce. No nebyly. Sluníčka bylo dost, ale na horizontu bylo trošku oblačnosti, které opozdila východ slunce do doby, kdy už je slunce moc ostré a bez zajímavých barev. Opět se mi potvrdilo, že když vyloženě nespolupracují mraky, je sakra těžké na Mariánské v zimě při východu udělat výjimečnou fotku. Odjížděl jsem tedy se spíše průměrnou fotkou. Uspokojilo mě alespoň to, že mám pěkný časo-sběr a ranní východ u Hrubé Skály tak proměním v zajímavé video.

Naštěstí jsem ještě stihl pár hezkých fotek s mlhou poblíž Rokytnického rybníka. A taky se mi podařilo vyfotit jednu z mých nejoblíbenějších fotek. Solitérní břízu u Věžáku. Naprosto neplánovaně. Nemohl jsem tušit, že právě tady trsy trávy se sněhem vytvoří nádherné bochánky, které poskytují na fotce dokonalé popředí, bez něhož by fotka byla jen třetinová. A právě fotky, které nelze naplánovat, mě baví a uspokojují nejvíc!

Další naprosto nečekaným zážitkem plným endorfinů bylo focení Frýdštejnu. Bylo to výjimečně naprosto neplánované. Ten den totiž bylo opět převážně zataženo a z procházky v Příhrazských skalách jsem se vracel bez pořádných fotek. Zato vyvětraný a spokojený, že jsem to nevzdal ani za horších podmínek. Při návratu domů jsem nečekaně uhnul jiným směrem a jel na Turnov. Jen tak, z nějakého intuitivního pocitu, že tam třeba něco zajímavého vyfotím. A heleme se: za Turnovem už oblačnost byla řádně protrhaná. Na Malou Skálu dokonce dopadaly poslední paprsky slunce. Sice jsem je nestihl vyfotit, ale Frýdštejn je poblíž a výše položen. Bylo tedy jisté, že tam ještě něco stihnu. Nebyl jsem nijak nadšený, protože zrovna Frýdštejn se sněhem už ve své sbírce fotek zimního Českého ráje mám. To jsem ale netušil, že po západu slunce přesně za Frýdštejnem vyleze měsíc ve skoro úplňku. Klika jak blázen. Tedy záběr s měsícem jsem si musel najít – měsíc šel nafotit jen na louce s hlubokým sněhem, kam jsem si musel doběhnout v prašanu asi 500m od auta, teplota klesala tehdy k mínus osmi, ale neváhal jsem ani sekundu. A když už jsem po půl hodině focení myslel, že mám vše, všiml jsem si, že by se kombinace svítícího měsíce a slabé vysoké oblačnosti dala využít pro nafocení optického klamu. Pomocí měsíce jsem chtěl vyvolat dojem, že se v hradní věži svítí, nebo že tam dokonce hoří. S výsledkem jsem byl spokojen.

Prvního února jsem chytl velmi krásný východ slunce s fialovo růžovými mraky. Zbytek nádherného dne jsem strávil focením Hruboskalska a Prachovských skal. Tam jsem si po hodně dlouhé době prošel i severní okruh kolem Voseckého a Šlikovy vyhlídky. Klouzalo to tam ovšem naprosto šíleně.

A zima ještě nekončila a podařilo se mi nafotit i Borecké, Besedické a Klokočské skály, stejně jako jsem si na třikrát vyfotil roudnickou alej pod Troskami.

Závěrečnou třešničkou byly namrzající mlhy. Té mlhy bylo nejprve tolik, že jsem vyjel nad oblačnost na Kozákov. Jelikož tam ale bylo teplo a chyběla jakákoli námraza, opět jsem se vrátil zpět dolů do mrznoucí mlhy a byl jsem nadšený, že jsem omrzlé větve chytil u Valdštejna.

Kromě holomrazů bez sněhu, během kterého by šlo fotit led a jeho struktury, měla tato zima úplně vše. Sníh se udržel dlouho a sluníčko se sice šetřilo, ale těch slunečných dní bylo nakonec taky dost a chytl jsem i jeden výjimečně krásný východ slunce. Počáteční frustrace je zapomenuta. Z letošní zimy jsem úplně nadšený a budu doufat, že se takto pitoreskní „ladovská“  zima vrátí dříve než za 4 roky.

O předchozí podařené zimě v Českém ráji v roce 2017 se dočtete zde