Všichni na rok 2020 nadávají. A já tomu rozumím. Všechno bylo kvůli tomu viru jinak, než jsme si naplánovali. I já bych mohl rozjet litanii o tom, jak nebýt korona viru, mohl jsem fotit v Yellowstonu, na Aljašce, v Kanadě, na Islandu, v Africe – a já nevím kde všude ještě. Jenže stěžovat si nebudu, protože Covid a karanténa kromě překopání plánů mi přinesla i spoustu fotografických příležitostí.

Zde v tomto článku Vám ukážu svých 15 fotek, které pro mě shrnují rok 2020. Nejsou to nutně mé fotky nejlepší, ostatně já bych je stejně asi neuměl vybrat, své fotky nějak neumím dobře posuzovat, Zároveň jsem ovšem také nechtěl publikovat jen sbírku fotek „nejolajkovanějších“ na Facebooku, byť některé dostaly i přes tisíc zdvihnutých palců, což není na poměry Facebookových algoritmů úplně málo.

Měl jsem mimo jiné velké štěstí, že jsem ještě před plným propuknutím pandemie stihl navštívit v únoru Omán a Lofoty. Proto mi tak netrhalo srdce, že jsem pak už nikam za hranice nevyrazil. Ještě více než kdy předtím jsem se zaměřil na focení Českého ráje, odkud je většina snímků. Začínáme nicméně těmi zahraničními.

 

1. Rakouský Tauplitzalm při západu slunce

Sníh v Čechách nikde, tak aspoň fotka z Rakouských Alp. Zima 2019/2020 pro mě byla jako pro krajináře prachbídná. Trošku zimního focení jsem si užil alespoň v Rakousku. V malém středisku Tauplitzalm jsem běžkoval a vracel se poslední lanovkou dolů. Bylo 16hod a slunce zapadalo a nasvěcovalo okolní hory. Rychle jsem vytáhl z batohu foťák a pořídil tento záběr.

2. Východ slunce u Hamnoy

Navzdory cestování nepřejícímu roku 2020 se mi podařilo splnit si jeden malý cestovatelsko/fotografický sen: podíval jsem se na zimní Lofoty. Počasí bylo takové převážně zatažené, občas na chvilku zdráhavé a prchlivé sluníčko. Jeden moment byl ale fotograficky nezapomenutelný. Předposlední den se ráno na východním horizontu udělala slučná průrva, kam na cca 10minut zasvítilo to nejlepší slunce. Pořídil jsem sice klasickou ikonickou fotku vesnice Hamnoy, osobně však preferuji tuto fotku, které krásu divokých Lofot vyjadřuje pro mě ještě lépe. Lofoty – východ slunce v Hamnoy

3. Jarní českorájské Toskánsko

Jaro v Českém ráji bylo fantastické. Mohl bych tu zveřejnit minimálně 5 fotek, které se řadí k mých vůbec nejoblíběnejším snímkům Českého ráje. Některé jsem vybral do svých foto-kalendářů na rok 2021. Jiné jsem publikoval v tomto článku o Hruboskalsku. Sem vybírám snímek, kterého si vážím ze dvou důvodů. Tuhle lokaci ještě předtím řádný fotograf nefotil, aspoň o tom nevím. Fotka je tedy výsledkem vlastního průzkumu terénu a plánování. Díky karanténě jsem měl čas procházet nové lokality. A právě jejich focení v tom nejlepším možném světle mě na jaře nejvíce naplňovala. Tím druhý, důvodem pro mě je nezvyklý klid, který jsem při těchto průzkumných výletech po krajině Českého ráje zažíval. Šamtal jsem krajinou a čekal na to, zda zasvítí nejlíp před západem slunce, nebo zda bude lepší počkat až na modrou hodinku. Domů jsem se vracel často až za tmy kolem desáté večerní.

4. Souboj jara a zimy v Jizerských horách

Když už jsem dávno nepočítal s tím, že bych mohl fotit ještě sníh, přišla v půlce května nečekaná předpověď. Prudké ochlazení a sněžení od středních poloh. Podobně jako v únoru jsem měl malinko „smůlu“, že právě v ten nejvhodnější den jsem musel někam pracovně cestovat. Jenže v tom bylo i štěstí, protože moje cesta směřovala do Nového Města pod Smrkem a těsně před příjezdem v obci Hajniště se mi naskytl tenhle nezapomenutelný pohled na hřeben Jizerských hor s alejí u obce Přebytek.

5. Magický záblesk světla v lese

V posledních letech dramaticky klesla moje ochota vstávat v týdnech kolem letního slunovratu na východ slunce. Budíček ve 4hod ráno nebo dokonce ještě dříve u mě hraničí s dilematem, zda jít vůbec spát. Dvakrát se mi stalo, že jsem skoro litoval toho, že jsem lezl z postele. Nicméně pokaždé jsem pořídil naprosto neplánovaný snímek, který mě nakonec nadchl a vykoupil tak únavu ze spánkového deficitu.

 

6. Světlo po dešti nad Hrusicemi

Ačkoli většina mého českého fotografického portfolia vzniká v Českém ráji, měl jsem ještě donedávna druhé bydliště poblíž Velkých Popovic, kde začíná tzv. Ladův kraj. A i tam jsem občas něco pěkného nafotil. Moje nejoblíbenější místo je na kopci v Turkovicích, odkud je podle mě nejhezčí výhled na malý kostelík v Hrusicích, který figuruje ve známých Ladovských obrazech. Byl jsem proto nadšený, že jsem zde chytl začátkem června po silné přeháňce skvělé světelné podmínky.

 

7. Oheň na nebi pod Troskami

Na letní slunovrat bylo v Českém ráji naprosto nevlídno, foukal silný studený vítr. A i když předpověď původně slibovala, že by se šedé rychle plující mraky mohly před západem slunce protrhat, nestalo se tak. Aspoň jsem si to myslel. A byl jsem zklamaný, že čekaní po celé odpoledne se mine účinkem a já dorazím domů prokřehlý a bez pořádné fotky. Když už jsem startoval auto, že jedu z Újezdu pod Troskami domů, zjistil jsem, že je v mracích malá skulinka a že tam začíná probleskovat světlo. Následovalo třicet neuvěřitelných minut, kdy jsem byl jak v Jiříkové vidění. Výsledná fotka nakonec asi není tak silná, jako byl můj zážitek, ale jsem přesto rád, že mám hned několik kompozic, které jsem předtím nefotil.

8. NLC nad Českým rájem

Podobně nečekaně jako západ nad Troskami přišel moment s nočními svítícími oblaky. V té době jsem byl docela unavený a chystal se už pomalu do postele. V autě jsem si ale něco zapomněl (asi mobil). Když jsem vyšel na ulici, nechtělo se mi věřit tomu, že je konečně vidím. Naprosto jasně zářící noční oblaka. Světle modro-bilé záření jak z nějakých neonových trubek, které se vlnily na obloze. Opadl jsem fotobatoh a jel směrem na sever, a rychle identifikoval první zajímavou lokaci, kde by se dala udělat zajímavá fotka. Byla to rozhledna na Čížovce. Měl tep na maximum, protože jsem měl pocit, že záření začíná slábnout přesně v momentě, kdy začínám z kufru auta tahat stativ. Naštěstí jsem docela rychle vše připravil a již na první expozici byly mraky krásně vidět. Opět čistě fotograficky to pro diváka možná nebude takové terno, já jsem byl nicméně rád, že když už jsem v Lofotech neměl štěstí na polární záři, viděl jsem alespoň jiný vizuálně úžasný fenomén.

9. Neowise nad Bezdězem

Ovšem tím top fotografickým astrologickým fenoménem roku 2020 byla jednoznačně kometa Neowise. Jako každá podobná fotografická událost, která je neopakovatelná, bylo i focení komety spojené se stresem, abych příležitost nepromarnil. Zpětně vím, že jsem úplně nedokázal využít podmínky během první jasné noci, kdy jsem kometu a Trosky vyrazil fotit až moc pozdě se začínajícím rozbřeskem. Nejlépe mi tak vyšlo až focení pod Bezdězem, které jsem paradoxně plánoval ze všech lokací nejméně a celý výlet vznikl dost improvizovaně. Na rozdíl od Trosek, které v roce 2020 nebyly nasvícené (zatímco v dřívějších letech ano), nasvícený Bezděz s kometou pěkně ladil.

10. Noční prachovské skály

Rok 2020 pro mě byl jakýmsi znovu-objevením krásy nočního focení, které mě v posledních dvou letech již tolik nenaplňovalo. Asi za to mohla i nová fotovýbava a lepší znalosti, jak nasvěcovat noční krajinu. A jelikož jsem tento článek nazval top fotografické zážitky, pak tento výlet opravdu hodnotím jako krásný zážitek. V roce, kdy zažily Prachovské skály jistě nadprůměrný turistický provoz, to byla myslím jedniná šance, jak si skály několik hodin užívat naprosto bez turistů.

11. Mlžné Prachovské skály

Prachovské skály zde musím zmínit ještě jednou. Nečekaně mi totiž připravily ještě jeden krásný zážitek. Během jedné říjnový ranní mlhy jsem se zatoulal po neznačených cestách a našel jedno místo, které by při jiných světelných podmínkách asi nestálo za velkou pozornost. Jenže v kombinaci s mlhou a tím správným směrem světla proti blokům skal porostlých mechem jsem na monitoru foťáku najednou viděl kompozici, která mi vykouzlila úsměv na tváři. Tyhle momenty, kdy narazím na něco úplně neplánovaného, mi nakonec přináší nejvíce radosti.

12. Sváteční focení u Lvíčka

Na nějaké symbolické náhody moc nevěřím, ale při zpětném pohledu je zajímavé, že jsem se na státní svátek 28.10.2020 vydal fotit na proslulou vyhlídku U Lvíčka v Hruboskalsku. A byla to šťastná volba. Zatímco na Mariánské vyhlídce u Hrubé skály bylo to ráno mlhy poskromnu, tady se zajímavě přelévala a jsem v doprovodu dvou dalších fotografů zažil „epické“ ráno, na které určitě nezapomenu.

13. Noční kost s mlhou

Podobný příběh jako u předešlé fotky z Prachovských skal nastal i začátkem listopadu u hradu Kost. Byl to totiž poměrně nevydařený den, pršelo, slunce za celý den prakticky nevykouklo. U hradu kost jsem spíš ze zvědavosti zkoušel, jestli lze při šedé zatažené obloze pořídit barevně zajímavé snímky během tzv. modré hodinky. Když už jsem focení skoro vzdal, protože zma začala být příliš velká, všiml jsem si houstnoucí mlhy na levé straně hradu. Když jsem od hradu podjížděl sbalen domů, všiml jsem si, že mlha dělá u rozsvícených oken velmi zajímavé pruhy světla, které jsem tu ještě nikdy neviděl. Auto jsem zastavil a strávil jsem dalších 25 minut focením, které mě neskutečně bavilo.

 

14. Magické světlo pod Valdštejnem

Jednozančně nejsilnějším fotografický momentem bylo doslova magické ranní mlžné světlo, které jsem zažil na hradu Valdštejn. Už ze spodní turistické přístupové cesty jsem v dálce viděl, že se nahoře děje něco nebvyklého. Dole totiž mlha nebyla, ale nahoře u hradu ano a slunce v ní kouzlilo hru světel a stínů, kopírující oblouky hradního mostu. V ten moment začalo cca 20 minut ndherného focení, kdy jediná má obava byly, abych z přemíry nadšení něco nezapomněl správně nastavit. Focení jsem naštětí nezblb a fotky vyšly dle představ.

15. Děti sfoukávají svíčku

Závěrečný moment není spojen s focením přírody, nýbrž mé širší rodiny. Vedle více chvil s foťákem v krajině mi rok 2020 přinesl i více času s dětmi, což pro mě nakonec bylo ještě větším zdrojem radosti než samotné focení. Děti fotím často, ale málokdy fotky kvůli soukromí publikuji, zde udělám výjimku.

V prosinci doma panoval malý večerní rituál, kdy děti nadšeně sfoukávaly svíčky. Hned mě napadlo, že z toho vznikne zajímavá fotka, a tak se i stalo. S finálním focením jsem počkal až po Štědrém večeru, aby za dětmi mohl být naznačený vánoční stromeček skrze rozmazaná světýlka. Svíčka – pokud jste u ní blízko – je prostě skvělý zdroj světla!

Jaký byl Váš fotografický rok 2020? Máte nějaké fotky či zážitky, které byste rádi sdíleli? Budu za ně rád dole v komentářích.