Fotografuji více než 10 let. Drtivou část tohoto období bylo focení koníčkem. Dlouho jsem si nedovedl představit, že bych se focením měl živit naplno, tedy stát se z nadšeného amatéra fotografem profesionálem. Profesionální fotograf, to zní v českých uších strašně domýšlivě, což je sice nesmysl, zato však obecně sdílený. Proto raději zůstanu u označení fotograf na volné noze. Spousta talentovaných fotografů a fotografek pokukuje po tom, že by je jejich um mohl živit. Jaká je má zkušenost? Dá se focením uživit a žít plnohodnotný život?

Hned na úvod chci předeslat, že tu neaspiruji na jakékoli zevšeobecnění a generalizaci. Moje cesta k profesi fotografa byla dost dlouhá a šla přes mnoho křižovatek, které nelze u jiných lidí replikovat. Přesto můj příběh může někoho inspirovat, povzbudit, přimět k zamyšlení. Tak tedy, zde je nejprve můj malý příběh, taková moje malá fotocesta (zdravím Lenku Dolečkovou). Kdo jej zná, čte mě pravidelně, nebo je zvědavý jen na poznatky za poslední rok, může tuto pasáž přeskočit.

Než jsem se dal na volnou nohu – můj příběh 2008-2017 v kostce

Před deseti lety jsem si díky našetřeným penězům (a díky štědrým rodičům) koupil první zrcadlovku. Začal jsem fotit o sto šest a brzy zjistil, že mě to nejen baví, ale že mi to i jde. Tohle byla první velká lekce, kterou jsem získal jen a jen díky mentoringu od zkušeného fotografa. Tomu jsem koukal pod ruce a brzy zjistil, že technicky jsem vše zvládl hravě a že nejdůležitější je stejně oko a kreativita. Dostalo se mi pozitivní zpětné vazby a tak jsem nadšen fotil dál, sám pro sebe, nikam jsem fotky nedával, focení mi bylo samo odměnou (proces pro mě znamenal a znamená více než výstup v podobě fotek, výstav, lajků , komentářů nebo peněz). V té době jsem začal pracovat na živnostenský list jako analytik na několika projektech v neziskové sféře, trénoval jsem tenis, později jsem zakotvil v diplomacii v práci pro německé ministerstvo zahraničí. Focení jsem si dokázal zkombinovat se svými služebními cestami, začalo se mi pěkně rozrůstat portfolio. O focení jsem začal blogovat, obraceli se na mě o radu lidé. V práci jsem často fotil workshopy a konference, neměl jsem vždy to nejvhodnější vybavení, ale byla to skvělá zkušenost. Občas jsem měl rozpočet na najmutí profesionálního fotografa. A pak přišla další lekce, moje fotky (fotil jsem i když jsem si fotografa objednal) byly často lepší, než ty od dobře placeného profíka. Stále častěji mě napadalo, že bych se focením mohl i uživit.

Václav Bacovský – fotograf na volné noze

Měl jsem ale i zkušenosti z jiného ranku. Zkusil jsem dát svoje fotky do profesionálních fotobank, ale proces byl tak zdlouhavý, že mě to odradilo. Po měsících ne tak docela lehkého psaní jsem sepsal průvodce Kanadskými Rocky Mountains, na jehož interaktivní vizuální podobu jsem si najal grafika, který pdfko vymazlil. Knížka si ani po několika letech nevydělala na svoje náklady. Zjistil jsem totiž, že mě nebaví marketing. Neumím se prodávat. Nebaví mě ani sociální média, ale z pocitu, že mi asi ujíždí vlak, jsem si založil Facebookovou stránku a později i Instagram. Je fajn, že fotky vidí stovky a často i tisíce lidí, ale zároveň tak nenávratně sedám na lep manipulaci a návykovosti sociálních sítí, která neuvěřitelně krade čas. Později sepisuji průvodce ve formě mobilní aplikace, která mi ani po několika letech nevydělala na investici času, kterou jsem psaní věnoval. Celkem si  nedělám iluze o tom, že je snadné být fotografem v digitálním věku. Opouštím myšlenky na email marketing a spuštění Youtube kanálu, Instagram mě ukrutně nebaví, sotva stíhám psát svůj blog.

Fotím ale i několik prvních vážných zakázek, už ne jen pro kamarády. Pro svou sestru fotím svatbu a zjišťuji, že mě to baví a že jsem s výsledkem spokojený. Mám první výstavu a zjišťuji, že moje jméno, respektive značku Krásné Světlo zná čím dál více lidí. V archivu mám tisíce fotografií, drtivou většinu skoro nikdo nikdy neviděl. Jako správný introvert mě ani nenapadne, že bych fotky někam posílal. Pak se ale odhodlám, udělám jednu výjimku a hned vyhraju soutěž na webu photographylife.com, kde mi kromě výherní částky nabídnou i spolupráci (psaní honorovaných článků). Ve skříni se mi za devět let pěstění finančně náročného koníčka nastřádalo vybavení, které výrazně převyšuje cenu mé Škody Octávie. A čím dál víc si říkám, že bych se jako fotograf uživil.  Takto by se dal nějak krátce shrnout  můj příběh do roku 2017.

Díky focení na volné noze jsem mohl cestovat do exotických destinací

Brouk v hlavě před změnou

Druhá část příběhu, která sem na blog tak úplně nepatří, by byla o mé práci v neziskovém sektoru, která mě bavila, naplňovala, později i dobře uživila, ale po osmi letech začal malinko nudit. V práci se semlelo několik změn, zejména mi odešly dlouholeté skvělé kolegyně. Vnitřně jsem se rozhodl, že chci zkusit nějakou změnu a intuitivně padla volba na to, že jako první zkusím, zda mě focení uživí.

V hlavě mi začala hlodat myšlenka, že bych mohl využít spousty kontaktů na desítky lidí a organizací, se kterými jsem spolupracoval a nabídnout jim mé fotografické služby. Vše jsem si důkladně promyslel, a v dubnu jsem oznámil odchod z práce. Skok do plné dráhy fotografa jsem naplánoval na 1.9.2017.

Ve svém životě jsem se naučil věřit hlasu intuice. Ten mi říkal, že to bude dobrá životní zkušenost, ať už uspěji, nebo ne. Vždy jsem si říkal, že v době ekonomické konjunktury se mohu nechat zaměstnat relativně snadno. Zároveň jsem si ale také říkal, zda si fotografování jako koníček nezprotivím, zda jej vlastně kvůli tlaku na výkon a výdělek neobětuji. Další otazníkem bylo, jak budu zvládat disciplínu práce na volné noze. Co budu dělat ve dnech, kdy nebudu mít zakázky? Nebudu vyspávat celé dopoledne a jen prokrastinovat? Zvládnu se donutit k dalšímu rozvoji a ke kroku mimo komfortní zónu? Další otázky byly ještě více pragmatické: Jak moc klesnu se svými příjmy? Do kdy mi případně vydrží moje finanční rezerva? Jak získám nové zakázky? A co vlastně chci jako fotograf přesně dělat?

Fast forward: jak to mám po roce

Abych se dostal k jádru pudla. Po roce svého rozhodnutí přejít na dráhu profesionálního fotografa nijak nelituji. Naopak, jsem si jistý, že to bylo skvělé rozhodnutí. Po roce jsem si spočítal, že se focení dobře uživím. Naučil jsem se spoustu věcí, mám neuvěřitelnou volnost, která mi otevřela brány k novým činnostem. Nejvíce si tak paradoxně cením toho, čeho jsem se nejprve bál: na rozdíl od zaměstnání nemám pracovní dobu, dělám nárazově, většinu času mám však volného a je jen na mě, jak jej využiji. Já jej využil zejména pro čas se synovcem, pro cestování a nakonec i pro nástup na pedagogickou dráhu. To je ale opět jiný příběh.

Díky focení na volné noze jsem si mohl užít spoustu času s tímhle božím klukem – svoboda a volný čas, to jsou pro mě hlavní benefity

Výhody a nevýhody života fotografa na volné noze

Jako vše je i život fotografa na volné noze chleba o dvou kůrkách a má své odvrácené stránky.
Začnu ale výhodami:

• Spousta času, který můžete naplnit buď profesním rozvojem (internet je pro fotografy bezedná studijní studnice), nebo něčím jiným, co Vám dává smysl (zároveň je to ovšem také past pro méně disciplinované jedince – ano, taky mám dny, kdy prokrastinuji).
• Pestrost práce: jelikož se nezaměřuji jen na jednu specifickou činnost (třeba svatební fotografie), ale mám těch specializací více (fotografování eventů, produktů, nemovitostí, rodin, dětí, cestovních destinací apod), je práce velice rozmanitá, skoro žádná zakázka není identická.
• Nezávislost a svoboda: tohle je vysoce návykové, jste páni nejen svého času, ale i máte kontrolu nad tím, co budete a nebudete dělat a kolik si za to řeknete. Žádné reportování, žádná dilemata ohledně soužití se spolupracovníky, žádné hierarchie, jen Vy a klient.
• Pocit úspěchu, když se zakázka vydaří. Každá práce je něčím specifická, dnes však spousta profesí, zejména těch kancelářských, má jednu nevýhodu: píšeme tuny emailů a pořád schůzujeme, málokdy však za sebou vidíme hmatatelný výsledek. U focení platí: na konci je produkt nebo služba, se kterou je či není zákazník a vy sám jako fotograf spokojen, či nespokojen. Dostanete okamžitou zpětnou vazby. Za mě skvělé!
• Úspěch rodí úspěch: předchozí bod je spojen s dalším specifikem práce na volné noze – pokud něco zvládnete, máte spokojené zákazníky, začne vám to generovat další zákazníky a další úspěchy, které vás po určité době mohou nasměrovat k novým dovednostem a činnostem. Nemáte nikde dáno, jaký je popis vaší profese, nikdo se vás neptá, co máte v živnosťáku. Pokud máte jako fotograf pocit, že zvládnete natočit i super video a zákazník to zaplatí, šup a jste na novém trhu.

Těhotenské focení jsem si vyzkoušel několikrát a dost mě to začalo bavit

Nevýhody:

• Nepravidelné příjmy – s tím musíte počítat, jedinou železnou pravidelností jsou měsíční odvody, které spolehlivě luxují váš bankovní účet. Příjmy naproti tomu mohou být v létě dobré i skvělé, ovšem v zimě pak třeba i dva tři měsíce můžete být skoro bez příjmů. Mým receptem na toto specifikum práce na volné noze byla diverzifikace činností, kdy focení není jedinou profesí, kterou vykonávám.
• Osamělost: ačkoli jsem spíše mírný introvert, přesto pro mě není úplně jednoduché zvyknout si na to, že pracuji sám, nemám vedle sebe žádné kolegy. Někdy je to výhoda, často se však člověk může cítit osamělý, a propadne tak snáze nějaké malé depresi, když se zrovna nedaří.
• Specifický trh: fotografů je na trhu hodně a navíc jich narůstá. To je v pořádku, já se konkurence nebojím. Bohužel ale zde v porovnání se Západní Evropou mají zákazníci velmi podivná očekávání ohledně ceny. Spousta lidí si myslí, že je normální, že fotograf s vybavením za stovky tisíc přijede, a za hodinu focení si řekne pár stovek. Tedy že bude výrazně levnější než jakýkoli jiný řemeslník. Čas strávený na cestě, strávený postprodukcí, která zabere většinou násobně více času, nepřímé náklady na údržbu webu, na vzdělávání, čas na komunikaci a samozřejmě veškeré fixní náklady spojené s podnikáním (daně, zdravotní a sociální), jako by neexistovaly. Cenotvorba a sebevědomá komunikace se zákazníkem je pak největší výzva z mého pohledu.
• Past porovnávání se a úpadku do deprese: žijeme ve vizuální době, základem komunikace se staly pěkné fotky. To je sice pro fotografy zdánlivě požehnání, jenže to vede i k tomu, že se neustále podvědomě s něčím či s někým porovnáváme. Je snadné propadnout pocitu nedostatečnosti nebo méněcennosti, pokud člověk zaměřuje pozornost na veleúspěšné fotografy, kteří sbírají jedno ocenění za druhým, mají tisíce lajků a followerů a dveře mají otevřeno kamkoli přijdou.

Proč jsem spokojený

Mým cílem nebylo zbohatnou ani se stát známým fotografem. Mým cílem bylo uživit se, mít z focení dobrý pocit, mít spokojené zákazníky, být užitečný, užívat si svobody a volného času, naučit se něco nového. Toto všechno se naplnilo naprosto vrchovatě. Během článku jsem se více krát zamýšlel, zda se tak třeba nemuselo stát, jak velká je pravděpodobnost, že bych třeba v následujícím roce byl naopak nespokojený. Dal jsem si dohromady pár ingrediencí úspěchu fotografa na volné noze. Pokud o to bude zájem, rád se o ně podělím v dalším článku.

Focení svateb mě vyloženě bavilo – měl jsem štěstí na skvělé páry a zajímavé prostředí, kde se dalo být kreativní

Na závěr bych chtěl poděkovat všem příznivcům, čtenářům a čtenářkám webu krasnesvetlo.cz. Letos jsem strávil většinu času dedikovaného pro web jeho přestavbou. Kvůli tomu zbylo velmi málo času na blogování. Věřím, že v příštím roce opět najdu pravidelnější rytmus.

Přeji Vám spoustu krásných fotek a zážitků – k tomu samozřejmě přeji krásné světlo!