Toto je malý příběh několika abstraktních fotek. Jak jsem tu nedávno psal, při mém zářijovém putování po Kanárském souostroví jsem navštívil 5 z 7 ostrovů. Když jsem byl na nejvzdálenějším ostrově La Palma, bylo to na konci celé cesty, četl jsem o jedné pláži s černým pískem. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že bych se tam měl vydat.  

Tak jsem se ta vydal. Přijel jsem večer a noc jsem strávil pod širákem na silnici kousek nad pláží. Bylo to sice v úplné temnotě, ale hvězdy jsem neviděl. Bohužel byla obloha zatažená (kvůli velmi specifickým klimatickým podmínkám nazývaným Calima). V naprosté temnotě  byly vidět občasé paprsky světla z blízkého majáku. Doufal jsem v krásný barevný východ slunce. Jenže ten se nekonal. Mraky byly příliš tlusté, všechno bylo šedé a když jsem sestoupil na pláž pode mnou, cítil jsem se docela divně. Byly tam varovné signály, že kvůli silným podproudům je vstup do oceánu životu nebezpečný. Sotva bylo možné fotografovat, protože světlo bylo opravdu špatné. Když jsem viděl pláž s černým pískem s bouřlivým oceánem, nahánělo mi to strach a měl jsem pocit osamělosti. Chodil jsem bosý po pláži a přemýšlel, proč jsem se sem vůbec vydával přes půl ostrova.

Později jsem viděl nějaké podivné vrstvy třpytivého písku, zbarveného na modrou a oranžovou. Uvědomil jsem si, že i přes špatné světlo vidím v písku velmi hezké kompozice. Strávil jsem téměř 30 minut fotografováním těch pískových abstrakcí. Během pár minut jsem zažil úplný obrat mé nálady.  Nevěděl jsem, jestli z fotek něco bude, zda vůbec budou ostré (bylo málo světla), ale strašně mě to bavilo.

Teprve později jsem si uvědomil, že právě tyhle fotky patří mezi moji nejoblíbenější z celé mé cesty na Kanáry. A uvědomil jsem si, že to musela být intuice nebo nějaké vyšší volání, které mě vedlo na toto místo. Velmi zvláštní a silná zkušenost – jsem rád, že můžu důvěřovat mému vnitřnímu hlasu. O tom, jak mi funguje fotografická intuice jsem psal i zde.