Kanárský ostrov Tenerife má pár nej – je největší a má nejvyšší horu. Taky údajně nejstarší strom (2 tisíce let) a samozřejmě spoustu pláží a letovisek. Také právě sem jezdí nejvíce turistů. Já se turistickým letoviskům snažil vyhnout, naopak jsem se těšil focení pod sopkou Teide a v zelených horách Anaga a Teno.

Abych si Tenerife zasloužil, musel jsem nejprve ustát plavbu trajektem po neklidném moři. Chodit se v uličkách skoro nedalo, houpalo to nahoru a dolů a občas to divoce škublo, příď obrovského trajektu občas opláchla tříšť z narážejících vln. Raději jsem si zkontroloval, zda mám před sebou blicí pytlík. Sousedovi vedle bohužel nestačil, jal se pak odhazovat obsah žaludku do koše. Na záchodech bylo taky nablito…No, docela zážitek. Po dvou hodinách jsme naštěstí dorazili.

Jako první jsem fotil koncertní síň v Santa Cruz de Tenerife – tzv. Auditorium. Vizuálně na mě stavba udělala tato stavba ohromný dojem. Autorem je slavný architekt Santiago Calatrava (více informací je zde). Fotograficky se tady lze opravdu vyřádit, já tu bohužel byl ve skoro nejhorší denní dobu a obloha taky nepřála na ty předem vymyšlené kompozice. Hlavně jsem ale rád, že jsem při focení jednoho záběru nespadl do moře z mola – vše tu je strašně kluzké (oslizlé) a při mně stáli všichni svatí, že jsem uklouznutí s foťákem v ruce a s baťohem plným objektivů a notebooku ustál.

Pak jsem se vydal fotit plážové kýčovky severně od Santa Cruz. Nad pláží Playa de la Teresitas je totiž krásná vyhlídka, odkud koukáte z asi 100m výšky a máte doslova letecký pohled. Co mě opravdu fascinovalo byl kontrast dvou pláží. Z vyhlídky máte napravo žlutě pískovou pláž jak z Havaje, nalevo pak je lávová pláž spíše jak z Lanzarote. Fakt by mě zajímalo, jak ty žluté a černé pláže takhle blízko vedle sebe vznikají. Skoro mám podezření, že ta žlutá je umělá – ale vzhledem k tomu, že má na šířku více jak kilometr, by si někdo musel dát fakt hodně práce…(edit: ano, pláž je opravdu umělá).

Poté jsem vyjel do hor Anaga. Z trajektu ještě docela podrážděný žaludek dostal další dávku – silnice tady jsou jak nekonečný had. Těch zatáček bylo nepočítaně a po cca 30km zatáček mi začalo být nevolno. Naštěstí jsem akorát dorazil na místo, kde se stromy porostlými stráně ponořily do nízkých mraků. Tímhle je Anaga vyhlášená.

Západ slunce jsem fotil na nádherně divoké pláži Benijo. Vlny tu byly divoké, všude byly cedule varující před vstupem do moře. Holt oceán. Na koupání jsem samozřejmě neměl ani pomyšlení, doufal jsem, že s foťákem na stativu chytnu západ slunce po nízkými mračny – a urodilo se! Když nadšení z ulovené fotky pominulo, zjistil jsem, že jsem v podstatě celý den nic nejedl. Naštěstí hned nad pláží byla malá hospůdka – když jsem dorazil, pán akorát zavíral bránu. Dost mě vystresoval, bylo jasné, že v těchto odlehlých končinách jen tak nějakou další restauraci nepotkám. Tak jsem mu s patřičně vyděšeným výrazem vyklopil, že mám strašný hlad. Pán zavolal manželku /takovou bodrou babičku) a ta mi s naprosto nesrozumitelným přízvukem začala něco vyjmenovávat. Sice jsem neměl tušení, co mi uvaří, bylo ale jasné, že něco bude. S úlevou jsem poté zjistil, že uvnitř měli německo-španělské menu (pochváleny budiž davy německých důchodců), které sice bylo přeloženo dost bídně, pro orientační volbu nějaké ryby to stačilo. Ta nějaká ryba byla naprosto vynikající – možná to bylo jen tím ukrutným hladem, ale měl jsem pocit, že to byla nejlepší ryba, jakou jsem kdy jedl (škoda, že nevím, co to bylo zač).

Posilněn jsem se rozhodl, že si dám ještě noční jízdu přes desítky serpentýn pod sopku Teide. Představa, jak fotím hvězdy na jednom z nejlepších míst na světě zahnala moji únavu. Kolem půlnoci jsem dorazil … a nastalo zklamání.

Obloha byla částečně pokryta vysokou oblačností, ale co hůř, hvězdy i na místech bez mraků skoro nebyly vidět. Kalima – ten hnusný písečný opar pocházející ze Sahary, dosáhl i do výšky nad 2000 metrů na mořem. I tady to bylo jak v městském smogu. Všude kolem bylo překvapivě dost turistů. Inu, šel jsem spát s nepořízenou.

Ráno jsem fotil pod Teide východ slunce. Opar je na fotkách pro znalé oko dobře vidět – všechny fotky mají žlutý nádech a obloha má zvláštní barvu. Ne, není to žádný instagramový filtr.

Po cestě dolů z národního parku Teide jsem viděl ještě pár zajímavých míst, kde by se asi daly udělat parádní fotky, ten opar ve vzduchu mi nějak sebral elán.

Pak jsem udělal jednu chybu – bylo jedenáct, venku horko, v autě ještě víc, a moje na krátko zarezervované ubytko jsem měl až od jedné odpolední. Jel jsem si tedy předem obhlédnout údolí Masca, kam jsem měl naplánováno jet fotit na západ slunce. Od ubytka to bylo jen nějakých 12km, měl to být krátký výlet. No nebyl. Podcenil jsem, že silnice do Masca je úzká natolik, že se auta musí vyhýbat téměř ve stoje, aby se navzájem neodřela. Bohužel právě v pravé poledne sem najížděly masy turistů selfíčkařů. Sorry, neměl bych to jako turista psát s despektem, ale ty masy mi ale lezly na nervy. Hned jsem si uvědomil, jaké to je požehnání na hezká místa jezdit jen na východ nebo západ slunce. Ve vesnici Masca se nikde nedá zaparkovat (vše obsazeno), silnice je úzká, takže to otáčím a jedu zpět. To bych vše ještě překousl – jenže při cestě zpět se na téhle silnici najednou objevil autobus! Začala zábava. V obou směrech kolony, manévry vyděšených řidičů, během kterých člověk bezpečně poznal, kdo je místní (skoro ani nezastavili a projeli kolem jedním kolem v rigolu) a kdo turista (nervózní manévrování). Nádavkem jsem zažil jedno couvání aut v koloně, když se bus zasekl v jedné serpentině a musel si sjet zpět a nejet znovu… Šaráda pro silné nervy, která mi ujedla hodinu času. Po tomhle zážitku jsem si myslel, Masca „never more“, jelikož ale opar přes den nezmizel, neměl jsem nic jiného na programu.

Na západ slunce jsem se vrátil – a co myslíte, ano, žádné kolony a autobusy, masy turistů zmizely jíst někam do restaurací.

Modrou hodinku jsem strávil na pláží Los Gigantes, což jsou útesy přesně pod vesnicí Masca, kterou jsem hodinu předtím fotil. Na závěr náročného dne jsem si ještě řekl, že focení hvězd pod Teide dám ještě jednu šanci a vyrazil autem na 40km stoupání od moře do výšky 2100 m. Vysoká oblačnost už byla pryč, jen ten opar zůstal. No ale pár fotek jsem udělal. Takže mise splněna, vše, co jsem chtěl na Tenerife vidět a nafotit, se mi podařilo.

Třetí den na Tenerife trávím přípravou na odjezd na další ostrov La Palma, odkud bude další příspěvek.