Dnešní příspěvek bude trochu netypický. Chtěl bych totiž napsat něco o výjimečném tenisovém zápase. A proč o tom píšu právě tady. Protože tenis je stejně jako fotografování moje obrovská vášeň. Konkrétně sledování zápasů Rogera Federera. Ale tenhle příspěvek nebude jen o něm, nýbrž i jiném šampionovi. Rafaelu Nadalovi. Oba nesmírně obdivuji, oba jsem viděl vícekrát na vlastní oči a mohl je tak i nafotit v akci. Tuto neděli se bude přepisovat tenisová historie, tudíž mi to nedá, abych svoje fotografie těchto borců nevytáhl právě teď, těsně před finále Australian Open v Melbourne.
Federer i Nadal jsou globální celebrity, které zná i ten, kdo v životě nedržel v ruce tenisovou raketu. Pro mě jsou oba géniové, každý úplně jiným způsobem. Federera obdivuji už někdy od roku 2002, kdy jsem si jej všiml poprvé na turnaji mistrů proti našemu Jiřímu Novákovi. Roger pak na několik let ovládl tenisový svět. Jeho dominance by bývala ještě brutálnější, nebýt Rafaela Nadala. Buldočího Španěla, který jako jediný dokázal konzistentně porážet mistra elegána. Nadal připravil všem opravdovým fanouškům Rogera neuvěřitelně skličující momenty, neboť nikdo jiný pravidelně psychicky neničil během západů, zejména na antuce, Federera tolik, jako právě Rafa. Zato jsem Nadala nesnášel, přišel mi jeho styl destruktivní, moc vydřený. Cítil jsem jako nespravedlnost, že jako levák má vůči Federerovi určitou výhodu. Ale nakonec jsem se naučil alespoň rozumově hluboce obdivovat i tenis Rafaela. Jestliže Federera těžko v blízké budoucnosti překoná v jeho naprosté eleganci, stylovosti, lehkosti, pak Nadala jen těžko někdo překoná v jeho fyzické připravenosti a totální odhodlanosti vyhrát každý jednotlivý míček i z pro normálního tenistu ztracených pozic.
Dnes už ani Nadal ani Federer na okruhu nejlepší nejsou, ten dokonale ovládl terminátor jménem Djokovič, kterého teď (jen na krátko?) alternuje Murray. A právě proto je nedělní finále natolik unikátní. Už jej nikdo v tomto složení nečekal. Oba jsou už za zenitem (hlavně mentálním, což je to nejdůležitější). Oba hráče postihlo zranění, což tedy u Nadal není nic výjimečného, u Federera však ano.
V neděli se buď Federer stane 18násobným vítězem Grandslamu, a pravděpodobně si tím definitivně pojistí, že jej ani Novak Djokovič nedosáhne, a navíc se stane druhým nejstarším vítězem turnaje velké čtyřky v historii. Anebo se jím stane Rafa, který by tím dosáhl 15. velkého titulu a odskočil by na druhém místě od Samprase a navíc tak oživil reálně šanci, že třeba, bude-li forma pokračovat a zdraví vydrží, ještě třeba Federera v této nejdůležitější statistice dožene.
Moje predikce je následující. Srdcem si strašně přeji vítězství Rogera, ale rozum mi říká, že to uhraje Nadal. Porazil Dimitrova, který má velmi podobný styl jako Federer a opět nabyl sebevědomí. Rafa má výhodou, že může hrát svoji hru, která vysokými míči do jednoručného backhandu ničí Federera. Ten naopak svou přirozenou pestrou hru hrát nemůže, protože na rozdíl od Djokoviče, Murrayho a Wawrinky Roger Rafu z backhandu do forhandu do defenzivy nezatlačí, musí jinak servírovat, musí méně používat slice, jinak nabíhat na síť… A navíc je tu velký faktor psychika, kdy má Roger v paměti spoustu velkých proher, které mu Nadal uštědřil, naposledy v roce 2008 ve Wimbledonu a v roce 2009 v Melbourne. Je to sice dávno, ale jsem si jist, že to roli hrát bude. Nepodá-li Roger v neděli svůj nejlepší výkon, bude se radovat Rafa. Vlastně to tvrdím především proto, protože vždy, když mám čas sledovat jejich vzájemný duel, vyhrává Rafa.
Ať už vyhraje kdokoli, je pro mě obrovským štěstím a poctou, že tuhle éru mohu zažít jako divák, který tenisu i trochu rozumí.
A pro fotografy, kteří to dočetli až sem, a čekali snad nějaký prakticý tip o focení sportu: Focení tenistů je docela oříšek. Oba borce jsem fotil v Římě a Paříži na velkých turnajích ATP Masters1000, kde je přísně omezeno, zda můžete jako divák fotit. Zejména v hale, kam oficiálně ani nesmíte brát teleobjektiv, je skoro nemožné udělat bez akreditace pořádnou fotku. Takže fotky zde v článku berte jen jako ilustraci. Já jsem hlavně rád, že jsem oba hráče mohl vidět hrát na vlastní oči, o fotky mi nikdy nešlo.
🙂