Už od začátku našeho plánování výletu do Dolomit jsme věděli, že tohle místo v našem itineráři nesmí chybět. Drei Zinnen, italsky Tre Cime di Lavaredo, tři vrcholky/věže vyrůstající ze sutinových polí, které patří k hlavním symbolům Italských Dolomit. Že jsme takový výlet neplánovali sami, nám bylo jasné hned po příjezdu: rozsáhlé parkoviště v poledne praská ve švech. Davy turistů si to štrádují na okružní cestu kolem těchto štítů. V tu chvíli je člověk rád, že fotí, což nás nutí vstát o ty dvě tři hodinky dříve než ostatní. My jsme tak před rozbřeskem sbalili svých šest švestek (foťáky a ferrátový set) a vyrazili v mrazivých 4 stupních na cestu.

NIKON D80 (16mm, f/8, 1/100 sec, ISO100)
Obří parkoviště pod Drei Zinnen má několik částí – fotka je z konce srpna 2008, kdy bylo skoro prázdné, při druhé návštěvě 2015 bylo naopak narvané k prasknutí

NIKON D5100 (20mm, f/7.1, 1/200 sec, ISO100)
Rozcestník – my si to štrádujeme k Rifiugio Locatelli

Naším prvním cílem bylo sedlo a samotný vrchol Paternkofel. Během první světové války se jedny z bojišť nacházely právě v této oblasti, a proto zde můžete vidět spousty tunelů (některé ferraty vedou skrze ně), zákopů a opevnění. Když se tak skláníte z úzkých pěšinek, ať už jištěni lanem nebo ne (a pokud jste poseroutky jako já, tak se přidržujete ještě minimálně jednou rukou), ani se nestačíte divit, jak v takových výškách mohla vést válečná fronta.

NIKON D5100 (14mm, f/7.1, 1/160 sec, ISO100)
Já na ferratě

NIKON D5100 (10mm, f/7.1, 1/400 sec, ISO100)
Pohled na Drei Zinnen ze Severu od Die Dreizinnenhütte – Rifugio Antonio Locatelli

NIKON D5100 (20mm, f/7.1, 1/200 sec, ISO100)
Kaplička pod Drei Zinnen

Poté, co vás římsy, přilehlé šikmé stěny a tunely dovedou až k samotnému vrcholu jedné z ferrat, vstřebáváte dobrou půlhodinku všechnu tu krásu kolem sebe. Někdy si člověk v půlce kopce říká, jestli to má vlastně za potřebí, šplhat se někam 1000 metrů, odřen o skály, puchýře na rukou (u mě je to ještě překonání strachu z výšky). Ale pak se přehoupnete přes vrchol a víte, že žádný jiný pohled nemůže nahradit ten shora. I když jsme vycházeli před šestou ranní, nástup k ferratě a samotné zdolání ferraty nás připravilo o perfektní světelné podmínky. Co se dá dělat, se sluncem nad hlavou vyfotíme Drei Zinnen vsazené mezi ostatní vrcholky v pomalu se tvořícím oparu, nasadíme helmy a sestupujeme dolů k chatě Drei-Zinnen Hütte.

NIKON D5100 (10mm, f/6.3, 1/25 sec, ISO100)
Na západ slunce jsme si vybrali jednu z malých tůňek, ve kterí se zrcadlily tisíc metrů vysoké stěny Drei Zinnen

NIKON D5100 (10mm, f/6.3, 1/15 sec, ISO100)
Zapadající slunce dokáže zbarvit severní stěny Dreizinenu do sytě oranžových odstínů – my jsme bohužel tak velké štěstí neměli, horizont byl částečně zatažen mraky a slunce vykuklo jen na chvilku

NIKON D5100 (18mm, f/7.1, 1/125 sec, ISO100)
zelenající louky pod Drei Zinnen

Poté, co dokončujeme celodenní okruh, sundáváme boty a svá unavená těla zaboříme do kempinkových židliček. Na odpočinek ovšem není moc času. Slunce se pomalu blíží k horizontu a my se vracíme na vyhlídnutá místečka ideální pro focení při západu slunce. Hodinka dobrého světla je neúprosná a vrátit se na všechny místa se prostě stihnout nedá. Neznamená to tedy nic jiného, než že máme další důvod proč se sem vrátit a vyfotit vše i z druhé strany. A věřte, sem se mile rádi vrátíme!

Text: Eliška Pivrncová, Fotografie Eliška a Matěj Pivrncovi, Václav Bacovský

NIKON D80 (16mm, f/8, 1/40 sec, ISO100)
Sami zde určitě nebudete – procházka kolem Drei Zinnenu je prostě masovka

NIKON D80 (40mm, f/8, 1/80 sec, ISO100)
Pomník první světové války