Poslední ostrov z Kanárského souostroví, který jsem se rozhodl prozkoumat, je nejvzdálenější – a díky tomu o trochu méně turistická – La Palma. Turisté sem samozřejmě jezdí taktéž hodně, La Palma má přízviska La Isla Bonita – krásný ostrov. Je nejzelenější, protože chytá srážky přicházející z Atlantiku. Ve svém středu má obrovský sopečný kaňon – národní park La Caldera Tamburiente. Tady je spousta turistických stezek a možností jak dělat aktivní turistiku. A hlavně, na vrcholku kaldery, ve výšce přes 2.400 metrů nad mořem jsou obzervatoře a nejlepší místo na pozorování hvězd v Evropě. Na to jsem se samozřejmě těšil.

Bohužel však po většinu mého času na Kanárech panovala „Kalima“ – foukal horkých vítr od sahary, který s sebou přináší písečný smog, a tedy strašně špatnou viditelnost, která znemožňuje pozorování hvězd.

Tabulka výše ukazuje 6 typů počasí, jen to jedno (Calima) je opravdu špatné na pozorování hvězd, no a bohužel po většinu času na Kanárech jsem jej chytl. Západy ani východy slunce se prakticky nekonaly, slunce už někdy půl hodinu před přiblížením se horizontu zmizelo do šedé deky. Modrou oblohu v podstatě nebylo vidět. Smog sahal bohužel výše než 2.400 metrů nad mořem a tak jsem jel první noc zklamaný zpět, bez jediné fotky hvězd. Fotil jsem hadince (vysoké bodláky) a jiné motivy.

Vyjet nahoru k obzervatoři přitom je docela výkon. Jede se 45 km prudkými zatáčkami, po té jízdě jsem byl totálně uondaný – v podstatě jak z rozhoupaného trajektu. Byl jsem rád, že jsem neměl spolujezdce, protože ten by trpěl ještě více. A pak samozřejmě to samé ještě cestou zpět, v úplné tmě.

Vlastně jízda odkudkoliv kamkoliv na tomto ostrově je jak jízde v nekončícím hadovi. Po třech dnech už skoro ani nevím, co to je rovinka. Výjezd pod Teide na Tenerife byl proti tomu úplná pohoda. Průměrná rychlost tady je 30-40km v hodině, rychleji to prostě nejde.

Co jsem tedy viděl za tři dny? Městečko Santa Cruz de la Palma – je moc sympatické, ostatně i ostatní městečka se mi líbila (Los Llanos, El Paso, Las Canarios de Fuencaliente, Tazarcote). Typické jsou balkóny na nábřeží.

Pak jsem udělal výlet do kaldery Tamburiente (Mirador Cumbrecita), kde to saharskému písku vypadalo, jako když je mlha.

První východ slunce, který se ovšem skrze šedou deku nekonal, jsem fotil na pláži Playa Nogales – a po počátečním zklamání jsem byl rád, že jsem si výlet sem udělal, na pláži byla na černém písku vidět různé nánosy lesknoucích se vrstviček, které umožňovaly zajímavé kompozice abstraktních fotek.

Po dlouhých dnech „autoturistiky“ (auto, parkoviště, fotka, auto, parkoviště fotka….) jsem se taky těšil na první pořádný výšlap, 15km v parku Los Tilos, který je známý svými tunely a vodními kanály (podobně jako na Madeiře). Tunely byly četné, malé, úzké a nízké, většinou jsem musel jít skrčený, nejdelší tunel měl přes 500m. Po tomto krčené a obavám, zda nepotrhám fotobatoh na zádech (potrhal jsem jeho nepromokový obal) jsem druhý den měl totálně zatuhlá záda. Ale celkově bylo příjemné být v zelené krajině a dokonce mít v tom horku vedle sebe neustále tekoucí pramenitou vodu.

Další den jsem se zamířil na jižní část, kde kromě spousty banánových plantáží probíhala nejmladší sopečná aktivita na celých Kanárských ostrovech.

Navštívil jsem několik malých vulkánů, které naposledy soptily někdy v roce 1976. Na závěr dne jsem fotil maják ve Fuencaliente. U něj byla opět ukázka, jak se ve zdejších salinách získává sůl.

Podnikl jsem taktéž neúspěšný pokus o druhé vykoupání – ne, moře fakt nebylo přívětivé, vlny byly jak pračka, raději jsem tam nešel (všude okolo jsou cedule varující před spodními proudy).

Poslední den byl jak malý zázrak – Kalima se rozfoukala, viděl jsem modré nebe! Navzdory totální unavě ze zatáček a prolézání tunelů jsem dostal dávku fotografického odhodlání – bylo jasné, že večer budu fotit hvězdy. Ještě předtím jsem si jel omrknout na sever ostrova (opět přes myriády zatáček) dračí stromy, což tedy botanicky stromy nejsou (je to prý stejný druh jako česnek!), které vypadají jak velká brokolice.

NIKON D5300 (23mm, f/9, 1/100 sec, ISO100)

Přesně tenhle strom jsem chtěl vyfotit s mléčnou dráhou. A pak jsem, opět přes mraky serpentýn, vyjel k horním observatořím a konečně se dočkal parádního západu slunce. Dole v kaldeře byl vidět kotel plný mraků, ze kterých vystupovaly jen vrcholky skal.

NIKON D750 (110mm, f/5.6, 1/320 sec, ISO200)

Nafotil jsem okolní observatoře a užíval si, jak zapadá slunce a pak i malý srpeček právě se rodícího měsíce. A pak postupné rozsvěcování desítek, pak stovek a nakonec tisíců hvězd, které nad hlavou vytvořily mléčnou dráhu, která ze mi zdála ještě zřetelnější než ta na Havaji. Ano, byl jsem opět ve fotografickém nebi ????

NIKON D750 (20mm, f/7.1, 4 sec, ISO200)

NIKON D750 (50mm, f/2, 6 sec, ISO10000)

Tímto se tedy moje fotovýprava po Kanárských ostrovech završila. Dnes se vracím přes Tenerife zpět na Gran Canárii, odkud se vracím domů.

Kanárské ostrovy vrchovatě naplnily moje vysoká očekávání. Pár dní jsem sice byl frustrován z Kalimy, ta nakonec povolila a o to více jsem si potom vážil a užíval jasné výhled do okolí a na hvězdné nebe. Kanáry jsou mnohem mnohem více než jen pláže, byla by chyba nepůjčit si auto a nevyjet se podívat do kopců a sopečné krajiny. Pro fotografy je to tu opravdu ráj.