Jak si chilští pastevci lam chtěli popovídat s dvěma Čechy

V roce 2014 jsem měl štěstí, že jsem se mohl podívat na jedno z nejhezčích míst světa: Jihoamerické Altipláno. Po Tibetu je to druhá nejvyšší náhorní plošina světa, průměrná výška je kolem 4.000 m n.m. Celé Altipláno, kterému místní říkají Puna, je poseto nádhernými horami, spousty vyhaslými i aktivními vulkány, obrovskými solnými pláněmi, které okupují tisícová hejna plameňáků, a nekonečnými stepi, na kterých se pasou lamy a z ptačí perspektivy je pozorují kondoři.

Jedna z více zachovalých osad při cestě ze Salar Surire do parku Isluga. Nikde ani živáčka, místní původní obyvatele se prý přestěhovali do měst dole u pobřeží.

NIKON D7000 (25mm, f/8, 1/320 sec, ISO100)
Jedna z více zachovalých osad při cestě ze Salar Surire do parku Isluga. Nikde ani živáčka, místní původní obyvatele se prý přestěhovali do měst dole u pobřeží.

Pro fotografy a milovníky samoty je to tu ráj. Většina turistů, kterých v absolutních počtech není mnoho, směřují do národního parku Lauca, který je stále relativně blízko severochilskému městu Arica. Pokud se však vydáte směrem na jih do Las Vicuñas National Reserve, stěží potkáte živou duši.

Nádherné hory Altiplána na hranice Chile a Bolívie v Las Vicuñas National Reserve.

NIKON D7000 (45mm, f/7.1, 1/80 sec, ISO100)
Nádherné hory Altiplána na hranice Chile a Bolívie v Las Vicuñas National Reserve.

K cestě sem potřebujete terénní vozidlo a během zimního období dešťů i trochu štěstí – nezřídka se stane, že vytrvalé noční lijáky promění suchou step v blátivé lázně. Na stovkách kilometrů nezpevněných štěrkových cest se vytvoří divoké řeky, které není možné přebrodit, a rázem máte o problém postaráno.

V oblasti není signál. Jelikož jsme neměli satelitní telefon, museli jsme spoléhat na informace z penzionu v Putre, odkud jsme vyrazili na třídenní cestu. Majitel Fabio, původem Ital, nám dal ráno zelenou, protože deště zatím nebyly tak vydatné a cesta na jih tak měla být průjezdná.

Jedeme po prašné cestě, někdy je hupsaní na vyjetých "roletách" tak únavné, že raději jezdíme bokem.

NIKON D7000 (78mm, f/8, 1/125 sec, ISO100)
Jedeme po prašné cestě, někdy je hupsaní na vyjetých „roletách“ tak únavné, že raději jezdíme bokem.

Spolu se spolucestujícím fotografem Pavlem jsme nabalili desítky litrů pitné vody, náhradní kanystry nafty a vyrazili na naše zatím nejdobrodružnější putování. Cílem nám byla solná pláň Salar de Surire.

Po cestě potkáváme stáda lam a lámem si hlavu, jestli jsou divoké, nebo ochočené, a tudíž je někdo pase. Vesnice zanesené ve složitě získané mapě (jen díky Fabiovi, oficiální mapy tu nejsou) jsou ve skutečnosti jen rozpadlé kamenné chatrče.

První den jsme za celý den potkali jen jedno vozidlo, a nebyl to nikdo jiný, než nám známý Fabio, který prováděl skupinku turistů. Jinak nikdo nikde. Tedy až do té doby, než jsme dojeli k magickému místu Salar Surire (viz článek zde) a u prašné cesty potkali stařenku. Kvůli prachu jsme je chtěli pomalu objet, ale ona se hned tvářila, že se nás chce něco zeptat.

Španělsky Pavel uměl asi pět lekcí, já tak deset. Stařenka nám začala hned něco vyprávět. Než jsem ji stačil říci, že „yo no hablo esponalo muy bien“, tak už nám asi stihla říci, co se jí strašného stalo. Tušili jsme, že si stěžuje, že ji chybí lamy. Když pak pochopila, že si s námi moc nepokecá, začala se ptát, kam jedeme. Řekl jsem, že na jih, načež ona hned reagovala, že tam přesně potřebuje. S Pavlem nás okamžitě oba napadalo, že ačkoli nám jsou místní domorodci sympatičtí, trávit s touhle roztomilou babičkou nepřetržitě čas v autě bez znalosti španělštiny by bylo dost utrpení. Nějak jsem jí naznačil, že to úplně nepůjde, že tam pojedeme až zítra a kdesi cosi. Stařenka pochopila, že ji nesvezeme, tak se začala ptát na jídlo a pití. Dali jsme jí flašku s vodou a džusem a banán navíc a byla spokojená.

Nepokocela si s námi, ale aspoň dostala banán a pití.

NIKON D7000 (85mm, f/7.1, 1/125 sec, ISO100)
Nepokocela si s námi, ale aspoň dostala banán a pití.

Fotografování lidí mi moc nejde, jsem moc nesmělý na to, abych se jich zeptal, zda je můžu fotit. Ale Pavel mě nabádal, ať si určitě fotku udělám, vždyť takhle výstavní chilskou babičku už potkat nemusíme.

Druhý den jsme asi potkali staříka – asi manžela. A proběhlo to podobně, jen s tím rozdílem, že bezzubému staříkovi bylo ještě hůř rozumět, taky bědoval. Pochytili jsme toliko slovo puma – tedy asi že šelma zabila nějaké lamy. Jistý si samozřejmě nejsem, mohlo to být také slovo puna, což je španělský výraz pro zdejší náhorní planinu. Čert to vem, opět jsme nepokecali, ale i dědečka jsem si vyfotil.

Dědeček byl pěkně vyfešákovaný, bohužel mu chyběly zuby, rozumět mu vůbec nebylo...

NIKON D7000 (18mm, f/7.1, 1/40 sec, ISO100)
Dědeček byl pěkně vyfešákovaný, bohužel mu chyběly zuby, rozumět mu vůbec nebylo…

Oba jsme pak s Pavlem hádali, kolik jim asi mohlo být let. Shodli jsme se na odhadu  50-75 let, rozpětí je to docela velké, ale u těhle domorodců fakt nevíte. Jedno vím určitě: fakt si nedokážu představit tvrdší podmínky na přežití. Vysoká nadmořská výška, neúrodná půda, nikde žádná civilizace. Dodnes si říkám, jak tam ti lidé žijí. Jsou spojení, závidí nám turistům?

Ať už je to jakkoli, setkání s dědečkem a babičkou se nám každopádně hluboko vrylo do paměti, stejně jako oblast Salar Surire.

Komentáře

  1. ještě že sis je vyfotil Vašku, to je jak magický realismus – kde se vzali tu se vzali….to by ti snad jinak nikdo nevěřil….,odkud proboha přišli, kde žijí, co jedí?

  2. Pingback: Panorama chilského Altiplána: duhová vysokohroská krajina Suriplaza - Fotoblog nejen pro fotografy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *